OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem se při své první návštěvě nově otevřené žižkovské Neosféry nechal poslechem mně do té doby neznámého (a dnes již zaniklého) projektu SUNDOWN přesvědčit k zakoupení jejich cd „Design 19“, odcházel jsem s dobrým pocitem, že si domu odnáším velmi povedenou a do jisté míry možná i těžko sehnatelnou nahrávku.
O celém projektu SUNDOWN toho stále vím velmi málo. Z přiloženého bookletu jsem se však dozvěděl, že se jedná o skladatelské dílo Johnnyho Hagela (ex-TIAMAT) starajícího se zde kromě baskytary také o klávesy a samply. Hagelovi na desce sekundují Mathias Lodmalm (zpěv, kytary a klávesové dodělávky) a Christian Silver (bicí). Členem kapely je (v tomto případě by se možná hodilo říci spíše „byl“) také Andreas Johansson, ale ten se na nahrávání tohoto alba z roku 1997 nepodílel.
Jak již nástrojové složení může napovědět, jedná se v případě SUNDOWN o metal zaměřený především na atmosféru. Měl-li bych být konkrétnější, označil bych tuto hudbu za na gotickém podkladu postavený doom-metal. Od první skladby „Aluminum“ až do poslední „112/ghost In The Machine“ nás celou deskou provází atmosféra lehce zadumaná a mírně posmutnělá, povětšinou však přednesená se sympatickou lehkostí, po hudební stránce doprovozenou výrazným nápadem a melodií.
Za velký nedostatek tohoto díla bych označil jeho poměrně rychlou oposlouchatelnost pramenící z jisté monotónnosti. Skladby jako „19“, „Synergy“, „Don’t Like To Live Today“ či „Emotional“ sice nepostrádají potřebný ústřední motiv, který se rychle vryje do mysli, poměrně brzy však omrzí. Nejenže píseň samotná je vždy postavena pouze na tom jednom nosném nápadu, jejich povaha je navíc ve většině skladeb podobná.
Mám-li zhodnotit „Design 19“ jako celek, musím říct, že posluchače v žádném případě neurazí a zejména při prvních posleších ho i pobaví svým odlehčeným přístupem k melancholické hudbě. Nejsem si však jist, jestli se s odstupem času bude zrovna k tomuto albu s nostalgií vracet.
Mathias Lodmalm
- zpěv, kytara, klávesy
Andreas Johansson
- kytara
Johny Hagel
- basa, klávesy, samply
Christian Silver
- bicí
1. Aluminum
2. 19
3. Judgement Ground
4. Voyager
5. Synergy
6. As Time Burns
7. Don’t Like To Live Today
8. Slither
9. Emotional
10. 112/Ghost In The Machine
Glimmer (1999)
Design 19 (1997)
Vydáno: 1997
Vydavatel: Century Media
Produkce: SUNDOWN
Studio: Studiomega
SUNDOWN jsem poznal v pražském klubu Belmondo, když předskakovali PARADISE LOST a tahle kapela si mé tehdy ještě teenagerské metalové srdce naprosto získala svojí jednoduchou melodičností, příjemnou melancholií a stylovostí, která neurážela. Materiál z "Design 19" sice podléhal rychlému opotřebení, ale dodnes si ho s chutí sem tam pustím jako zástupce toho životnějšího z tehdejší gothic metalové scény. Osobně považuji jejich druhý kotouč "Glimmer" s přesahem k elektro-metalové moderně za vydařenější.
S výše uvedenou recenzí se dá naprosto souhlasit. Tohle album vás chytne na první poslech. Bohužel, jak už to většinou u takových titulů bývá, velmi brzy se ohraje, především vzhledem ke své jednoduchosti a přímočarosti. Přesto dávám taky osmičku. Pro milovníky pohrobků CEMETARY je to naprostá nutnost slyšet.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.